Magické a pohanské směry a organizace

Alchymie

O původu tohoto slova i celého učení se vedou spory a existuje mnoho různých teorií. Osobně preferuji romantickou variantu, podle které Alchymie pochází z Egypta a egyptských mystérií, a znamená původně „umění Černé země“ (1). Je téměř nemožné uspokojivě definovat alchymii, protože pod tímto slovem téměř každý rozumí něco poněkud jiného. Každopádně jde o dávný systém transformace, která probíhala na dvou rovinách, a sice v materiální sféře v baňkách a křivulích, kde se alchymisté snažili proměnit olovo ve zlato a pralátku v kámen mudrců, a v duchovní sféře, kdy celý proces, jeho studium, nutná trpělivost, příprava a těžká práce transformovaly samotného alchymistu. Alchymie určitě stojí za hlubší studium už kvůli krásnému symbolismu a jejímu dávnému vlivu na ostatní okultní směry. Bohužel v tomto směru nejsem dost fundovaný, abych mohl doporučit kvalitní literaturu nebo tuto stručnou zmínku podrobněji rozvést v obecné rovině.

Kabala

I zde je definice poměrně obtížná. Původně se jedná o židovskou tajnou nauku, která zřejmě také vychází z egyptských kořenů (2). Existují různá pojetí od původního významu, kdy kabalista je prostě student Tóry a gnostického judaismu, přes pozdější, evropské pojetí kabaly údajně pocházející z přibližně pátého století našeho letopočtu, které snad má být spojeno s křesťanskou gnozí. Nejmodernější pojetí je prostě práce s kabalistickými principy (strom života, sefiroty a dráhy mezi nimi apod.) krom původního jazyku téměř nezávisle na původní kultuře a prostředí, ze kterého kabala vzešla. V tomto smyslu s ní pracuje například Golden Dawn, nezřídka též Wicca a další řády i nevyhranění mágové a čarodějnice. Za vhodný, velice zjednodušený a okleštěný, nicméně příjemně praktický a dobře srozumitelný úvod k modernímu pojetí kabaly považuji knihu The Witches Qabalah od Ellen Cannon Reed. O tradičních přístupech ke kabale bohužel nevím v podstatě nic.

Okultní řády

V devatenáctém a dvacátém století vzniklo mnoho okultních řádů. Některé jejich praktiky (základní techniky) byly více méně všude obdobné, v jednotlivostech nebo přístupech se však často velice lišily. Jelikož až na výjimky mám o těchto rozličných směrech spíše kusé a pravděpodobně neobjektivní informace, omezím se na jejich výčet pouze s upřesňujícími komentáři. Další informace si můžete dohledat na Wiki, pomocí Googlu nebo od někoho, kdo se těmito směry zabývá podrobněji.

Golden Dawn

  • Řád Zlatého Úsvitu. Jeho magické techniky dnes používá v nějaké formě a fázi svojí práce téměř každý magik, patří sem např. Kabalistický kříž, Menší zažehnávací pentagramový rituál, Menší zažehnávací hexagramový rituál, invokace živlů, strážných věží aj. Dnes knižně dostupné základní praktiky Golden Dawn osobně považuji za jakousi střední školu magie, z níž by měl každý, kdo se chce věnovat potenciálně nebezpečným činnostem (démonologie, zejm. evokace) složit „maturitu.“ Spáchat LBPR (3) nebo jeho adekvátní obdobu pro očistu místa a jakési „vycentrování se“ by magik ve vlastním zájmu měl být schopný kdykoliv a okamžitě. Odnože a obnovené frakce dodnes existují.
  • A∴A∴ / Argentinum Astrum

  • Řád stříbrné hvězdy založil A. Crowley. Pokud je mi známo, je to jakási obdoba Golden Dawn, do které integroval svoje učení Thelema a jeho praktiky. Objevují se přinejmenším tvrzení, že přímo navazující skupiny stále existují.
  • O.T.O. / Ordo Templi Orientis

  • Řád východního chrámu nebo též řád orientálních templářů. Další z řádů té doby který znám prakticky jen ze zmínek při studiu Crowleyho životopisu. Jednalo se o původně německé okultní společenstvo, které až do Crowleyho příchodu stálo na poměrně pevných zednářských základech. Dle Crowleyho tvrzení to bylo „první společenstvo, které přijalo Knihu zákona nového Aeonu.“ Crowley tento řád silně poznamenal a od té doby je O.T.O. mj. pokračovatelem Crowleyem ustanovené tradice Thelema.
  • Rosekruciánský řád

  • Spíše mytologické a gnostické než magické uskupení. O jeho původu, stáří a dalších faktech se vedou četné spory.
  • Svobodné zednářství

  • Tajné bratrstvo, údajně nikoliv náboženské (akceptující různá vyznání) a s nejasnou mírou prováděné magické praxe. Jeho členy byla spousta známých a důležitých osobností, a členství bylo vždy považováno za jednu z výsad dobové elity. Osobně se domnívám, že jde spíše o uskupení primárně sociální a politické, sdružující dobovou inteligenci a o mystiku se zajímající elitu než o magický řád v pravém slova smyslu, přestože mnoho známých mágů a čarodějů bylo jeho členy a mnoho okultních řádů má dodnes strukturu (přinejmenším údajně) volně kopírující zednářské zřízení a stupně zasvěcení. Cenou za prestiž, kterou příslušnost k tomuto společenství skýtá, je nenávist téměř všech totalitních režimů a četné paranoidní výplody o celosvětové zhoubné konspiraci zednářů. Zednáři, například u nás, byli stíháni jak za nacismu, tak za komunismu. Důvodem je podle mě pro davy nepříjemně dráždivé tvrzení o vlastní výlučnosti, podobně jako u Židů.
  • Zodiakální magie

  • Přestože se jedná o směr u nás údajně poměrně rozšířený, znám osobně jen jednoho praktikujícího a nepodařilo se mi o tomto směru sehnat žádné kvalitní informace. Pojednává o něm J. Veselý v knize Příručka vysoké magie, která se mi však ještě nedostala do rukou, takže ještě nevím v jaké míře a na jaké úrovni. Nejsem si v tuto chvíli ani zcela jistý zařazením zodiakální magie mezi uzavřené řády, takže časem zřejmě dojde k revizi a rozšíření této informace.
  • Okultních bratrstev, řádů a skupin existuje dnes spousta, nejspíš tisíce. Z moderních uskupení, která nenavazují přímo na řádovou tradici 19. století, lze zmínit ještě Illumináty (Illuminates of Thanateros), řád původně charakteru tajného bratrstva, dnes o něco otevřenější, založený 1978 a zaměřený na chaosmagii a jiné moderní proudy v magii.

    Wicca (tradiční)

    Výsledek kombinace tradičních okultních řádů, jejich magie a systému, s lidovým čarodějnictvím a pohanstvím jak v jeho přežívající folklorní podobě, tak prvků doplněných pomocí rekonstrukcionalismu. Světově unikátní směr, který (aniž by to jakkoliv zastíral nebo skrýval) stojí zároveň v proudu tradiční západní magie (pojetí živlů, převážně energetický a démonologický koncept magie a vůbec většina magických praktik), a zároveň v pohanství. Má vlastní systém mytologie, který je napůl zobecněním nebo novým použitím mýtů různých indoevropských kultur (keltské zejména) a napůl novým, originálním konceptem. Je to duoteistické náboženství, vyznávající Bohyni a Boha jako univerzální symboly mužského a ženského principu, a zároveň škola mystérií a systém magického výcviku.

    Stát se wiccanem je možné po roční čekací lhůtě zasvěcením z rukou již zasvěcené osoby, typicky kněžky a kněze fungující skupiny (covenu). Celkem existují tři stupně zasvěcení, třetí stupeň opravňuje k založení si vlastní, na původním covenu více méně nezávislé skupiny a také k udělování dalšího zasvěcení. Během postupu od nezasvěceného až po udělení zasvěcení třetího stupně prochází osoba magickým tréninkem, studiem mytologie a další prací na sobě sama.

    Přesto, že jde o směr velice dobře známý díky jeho eklektické formě, sama tradiční Wicca je údajně poměrně malým, rodině podobným směrem s řádově pouze několika stovkami skupin po celém světě (a většinou v USA). Jedná se o směr s nádhernou mytologií a zajímavým přístupem k ní; všechny pohanské bohy většinou chápe jako možné aspekty Rohatého boha, neboli Pána, čili „Boha“ čarodějnic, pohanské bohyně zase jako aspekty Trojjediné bohyně (Panny, Matky, Stařeny), Paní, neboli „Bohyně“ čarodějnic.

    Některé prvky liturgie wiccy a výklady mytologie nejsou známé a veřejně dostupné, přestože lidé, kteří stáli u zrodu tohoto hnutí o něm psali od samého začátku velice otevřeně a jejich stoupenci na to poměrně úspěšně navázali.

    Za kvalitní zdroje o tomto směru lze považovat:

    Gerald Brosseau Gardner

    Magik a folklorista, zakladatel Wiccy jako tradice v dnešním slova smyslu.

    Witchcraft Today (1954) – Čarodějnictví dnes, vůbec první kniha o nově vzniklém směru Wicca, popis jeho praktik a základních konceptů víry. Je zde uvedena většina prováděných rituálů, některé osoby zasvěcené do tradice tvrdí, že tyto texty nejsou kompletní a oproti praxi často chybí vysvětlení jejich pozadí.

    Ke stažení ZDE. (Za nabídku a svolení k uvedení odkazu děkuji Noiře.)

    The Meaning of Witchcraft (1959) – Smysl čarodějnictví, podrobnější a poněkud hlubší pojednání o Wicce, její mytologii a pozadí její praxe.

    Doreen Valiente

    Gardnerova „žačka“ a později spolupracovnice. Očistila Wiccu od příliš intenzivního vlivu A. Crowleyho a Thelemy a doplnila ji o mnoho folklorních a mytologických prvků.

    Witchcraft for Tomorrow (1978)Čarodějnictví pro zítřek, velice pěkné nahlédnutí do praxe čarodějnictví a Wiccy plné praktických věcí pro rituály (invokace, chanty, a jiné materiály).

    Údajně je dobrá i její pozdější kniha The Rebirth of Witchcraft (1989) – Znovuzrození čarodějnictví, kterou jsem však nesehnal, vlastní reference proto chybí.

    Stewart Farrar a Janet Farrar

    Snad nejznámější čarodějnický pár v historii. Oba řádně zasvěcení z Alexandrijské tradice, většina tradičních wiccanů v Británii údajně odvozuje původ právě od nich a jejich covenu. Jejich knihy patří mezi vůbec nejcennější materiály napsané o Wicce.

    What Witches Do: A Modern Coven Revealed (1971, S) – v ČR tuším vyšlo jako Čarodějnictví dnes: Rukověť moderního čaroděje, velice sugestivní a osobní náhled pod roušku tradiční Wiccy. Díky této knize jsem se kdysi začal Wiccou vážněji zabývat.

    A Witches' Bible: The Complete Witches' Handbook (1981, S&J) – Bible čarodějnic, kompletní čarodějnická příručka. Spousta praktických informací o čarodějnictví, inspirace pro rituály, základní vybavení apod.

    The Witches' Way (1984) Čarodějnický způsob (nebo Cesta čarodějnic) – Více o pozadí čarodějnické praxe a mytologii Wiccy. (Tuto knihu jsem také nečetl, takže nemohu podat lepší reference.)

    Eight Sabbats for Witches (1981, S&J), Osm čarodějnických sabatů – Výtečná kniha rozebírající pozadí osmi čarodějnických svátků na kole roku, s příklady rituálů a sezónních mýtů. Je třeba mít na mysli, že se jedná o alexandrijskou tradici a některé prvky, včetně samotné mytologie kola roku jsou zde pojaty odlišně od původní tradice.

    The Witches' Goddess: The Feminine Principle of Divinity (1987, S&J) Bohyně čarodějnic: Ženský princip duchovnosti (svatosti) – rozsáhlá a podrobná kniha o Bohyni, jak je chápána ve Wicce. Převážně teorie, ale jdoucí skutečně do hloubky.

    The Witches' God: Lord of the Dance (1989, S&J) Bůh čarodějnic: Pán tance – obdobně rozsáhlé pojednání o Rohatém bohu. Také převážně teorie a mytologie.

    Dále jsou často doporučována díla těchto autorek:

    Viviane Crowley, Dion Fortune aj.

    Wicca (eklektická)

    Výsledek toho, že zasvěcenci do Wiccy vesele publikovali a napsali převážnou většinu informací o Wicce do knih, jejichž konečná prodejnost a čtenost předčila všechny předpoklady. Jedná se co do ritu o kopii tradiční Wiccy, její stoupenci však na Wiccu nenavazují ve smyslu řádové zasvěcovací linie. Je to náboženství, které vzešlo z dostupných informací o tradiční Wicce, jejich částečnému zprofanování a modernizaci. Má skoro tolik variant, forem a úrovní hodnoty jako magického i duchovního systému, kolik má praktikujících. Někteří ji praktikují, protože prostě žijí příliš daleko od nejbližšího tradičního covenu nebo z nějakého jiného důvodu (4) nechtějí nebo nemohou být začleněni do tradiční Wiccy, a tak studují veškerou dostupnou literaturu a přesto, že přímo nenavazují na původní tradici, jsou jí co do podoby rituálů k nerozeznání blízko. Jiní si o tradici přečtou něco na internetu, prohlásí se za její stoupence a v kruhu z růžových stužek pak vzývají víly, skřítky, andělíčky a dračí sílu... Že se pro tento široký a zejména v USA nejrůznějších, až extrémně absurdních podob nabývající směr používá stejné označení jako pro původní řád (tradici), pak celkem pochopitelně tradičně zasvěcení považují za nedorozumění a menší pojmovou tragédii.

    Mezi autory, kteří píší o tomto směru, patří Scott Cunningham (místy značně volné pojetí, často jako by psal spíše o čarodějnictví obecně než o Wicce), Raymond Buckland (hodně ve stylu „udělej si sám za pět minut“, často se snaží postihnout mnohem větší téma či záběr, než odpovídá jeho schopnostem a rozsahu jednoho díla, vznikají tak napůl encyklopedické a značně chaotické knihy plné nepřesností, chyb a nevysvětlených či nepodložených informací), Silver Raven Wolf (hodně komerční), Starhawk (feministka a téměř výhradně na ženská mystéria a vzývání Bohyně zaměřená čarodějnice), Elen Canon Reed (kněžka v Isidině kultu, napsala mj. zajímavou knihu pojednávající o zjednodušeném, pohanském přístupu ke Kabbale), Amber K, Edain McCoy, a další (a další, a další a...)

    Čarodějnictví

    Zvlášť uvádím pouze proto, že ne všechny čarodějnice vychází z Wiccy a že lidová magie má samozřejmě mnohem starší kořeny a více proudů než jenom ten, který proslavil Gardner. Existuje v tisících forem, v různých náboženských obdobách (dokonce i ve formách heretického křesťanství, ateismu a na dalších „místech“, kde byste ho asi spíš nehledali. Je to v podstatě celosvětový kulturní koncept, kdy v každé kultuře jsou/byly nějaké moudré ženy, léčitelky a případně i „zlé“ (tipoval bych, že ve skutečnosti spíše nepochopené) čarodějnice a zaklínačky. Téměř jakákoliv neorganizovaná, individualistická a „neakademická“ forma praktikování magie se dá označit jako čarodějnictví. Čarodějnictví bývá považováno za spíše ženskou část lidové magie a spirituality, ale (zejména dnes) už to není pravidlem.

    Pokud umíte trochu číst mezi řádky, o magii a čarodějnictví se lze hodně poměrně zásadních věcí naučit například z fantasy tvorby Terryho Pratchetta, a to přesto, že je to humorná beletrie.

    Šamanismus

    Ještě starší koncept než čarodějnictví. Šamani byli ctění a uznávaní moudří muži, léčitelé, duchovní vůdci a rádci lidských tlup a kmenů už od pravěku. Různé formy šamanismu v místní původní podobě přežívají dodnes po celé zeměkouli, v pralesích Tichomoří a na pouštích Afriky, šíří se však i částečně obnovené, místy „modernizované“ pojetí šamanismu (v Americe vychází ze zvyků původních obyvatel, jinde z místních nebo nejbližších známých tradic.) Šamanská práce je většinou spojena s transem a putováním do „dolního světa“, sympatetickou magií, totemovými zvířaty a léčitelstvím, zejména pomocí bylin. Velká část šamanských technik pracuje s radikálně změněnými stavy vědomí, navozených například rytmickým bubnováním či chřestěním, tancem, půstem, horkou parní lázní (či jiným vystavením těla extrémním podmínkám), nebo za pomoci lokálně dostupných halucinogenních drog (houby, žáby, tabák, konopí a jiné byliny...) Různé šamanské techniky poněkud opožděně za ostatními pohanskými proudy zažívají od 90. let boom a znovuzrození, které v sobě skrývá velice zajímavý potenciál. Šamanem člověk může být v rámci téměř jakéhokoliv náboženského systému, upraví-li si jej tak, aby v jeho rámci mohl komunikovat s duchy a navštěvovat jiné světy.

    Ásatrú

    Doslovný význam je víra v Ásy, tj. hlavní větev germánských / severských bohů. Poměrně rozšířené hnutí pracující se severskou mytologií často s velice intenzivními prvky rekonstrukcionalismu (např. použití dávných germánských jazyků jako liturgických). Existuje mnoho organizací a klanů i jednotlivců praktikujících Ásatrú v nejrůznějších formách - vzhledem k bohatosti, kráse a dobré zaznamenanosti germánské mytologie se jedná o systém, který přímo volá po tom, aby byl znovu oživen v nějaké pro dnešní dobu přijatelné formě. Měl jsem příležitost se zúčastnit několika blótů (rituálů Ásatrú) a o jeden jsem dokonce s partnerkou připravil a provedl a byly to všechno krásné a velice intenzivní zážitky.

    Za zmínku (a výzvu k opatrnosti) stojí smutný fakt, že velká část organizací, které se hlásí k Ásatrú (mnohé téměř bez rituální praxe nebo i reálné znalosti mytologie), jsou bohužel rasistické, nacionalistické a někdy až neonacistické spolky. Naštěstí zjistit, jestli máte tu čest s vážnými zájemci o mytologii, kteří skutečně praktikují, nebo bandou militantních skinheadů bývá velice snadné... Stačí mimo jiné letmo prohlédnout jejich fórum; v případě spíše politických a radikálních skupin narazíte pravděpodobně na zmínky o čistotě rasy, nebezpečnosti Židů, žvásty o bílé síle a podobných nesmyslech velmi záhy.

    Druidství

    Druidství je opět koncept, který je pojímaný mnoha různými způsoby. Původně označení druid znamená keltského kněze. Z původních druidských učení se ale zachovalo jen velice málo a co se týče magické a rituální praxe, téměř nic. V podstatě veškerá praxe je tudíž výsledkem nepřímého rekonstrukcionalismu a několik generací dlouhé intenzivní práce s původní pohanskou mytologií a symbolikou, případně se zlidovělými zbytky pohanství, které ve skrytých a zprofanovaných formách přežily jako zázrakem na mnoha místech Evropy.

    Podobně jako Wicca a ostatní současné pohanské proudy jsou většinou ovlivněny počátky psychologie (psychoanalýza a C. G. Jung) a západní magickou tradicí (techniky jako pathworking, práce se sny, invokace pomocí zaklínání a popěvků aj.)

    Současné druidská tradice se dle mého současného sledování dají rozdělit zhruba na tři směry. Ten nejširší navazuje na keltskou (galskou) kulturu a kvete především ve Francii a Velké Británii. Je mytologicky nejvěrohodnější, na druhou stranu díky omezeným zdrojům často paradoxně obsahuje nejvíce moderních a experimentálních prvků. Jako příklad bych uvedl například OBOD (Order of Bards, Ovates and Druids).

    Druhým proudem je širší pojetí slova druid jako obecně pohanského kněze, znalce mytologie a nikoliv nezbytně spojeného jen s keltskou kulturou. To vychází z konceptu, že se kultury beztak míchaly a prolínaly a že se konkrétní panteon bohů lišil kraj od kraje a dům od domu, takže prolínání pohanských tradic jednotlivých národů je vlastně úplně přirozené. Tradice, z tohoto vycházející, jsou o poznání méně puristické co do výběru zdrojů a inspirace mytologií (podobně jako čarodějnictví se nadšeně nechávají inspirovat a ovlivňovat mytologií více národů zároveň). Sem patří třeba organizace ADF (Ár nDraíocht Féin: A Druid Fellowship) který se označuje za indoevropský proud druidství a nechává své členy ať si sami zvolí preferovaný mytologický systém, případně i kombinaci inspirovanou více kulturami, která dá vzniknout osobitému panteonu, který je srdci praktikujícího nejbližší. Co do přístupu k mytologii jsou eklektičtí a otevřenější než třeba OBOD, ale jejich praktiky a rituály se zdají být překvapivě méně ovlivněné modernou a čarodějnictvím a silně stavící přímo na původní mytologii. Více o této organizaci píšu třebaZDE.

    Třetím proudem je potom jakési eklektické druidství, často se různě prolínající s čarodějnictvím a eklektickou Wiccou. Patří sem různé přechody mezi druidstvím, rekonstrukcionalistickým pohanstvím a čarodějnictvím, často obsahující prvky uctívání přírody, lesů a regionu původu. Stejně jako u čarodějnictví kvalita a intenzita praxe lidí tohoto zaměření kolísá od hluboké znalosti mytologie a intenzivní práci na osobním rozvoji až po úplnou ignoranci téměř čehokoliv a převádění „druidských principů“ z pravidel AD&D (hra na hrdiny, předloha českého Dračího doupěte).

    Ostatní pohanské směry

    Mezi dosud nezmíněné mytologie, u nichž se moderní pohané pokouší o rekonstrukci, je původní slovanská víra. V ČR existuje například organizace Rodná víra (5) . Vzhledem k tomu, že slovanská mytologie a náboženství patří mezi ty méně dochované stopy původních evropských kultur, je práce s tímto systémem velkou výzvou a v mnoha ohledech stojí dnes na začátku cesty (odhadem někde tam, kde třeba druidství bylo v 19. století). Díky tomuto náskoku a výhodám větší ucelenosti zdrojů o jiných kulturách slovanská víra poněkud zaostává, přece jen těžké dřině, která jen zvolna ponese ovoce, nemá síly se věnovat každý, navíc existence mnohem snadněji dostupných alternativ doslova na dosah ruky musí být pro podobné snahy značeně demotivující.

    Mezi další starověké v moderní době a současnosti oživené směry patří egyptské náboženství, řecké mýty a panteon a zejména v U.S.A. pak indiánskou kulturou inspirované praktiky.

    Na některých místech světa samozřejmě pohanství (6) existuje nepřetržitě, například v Africe (v některých státech se k původní víře stále hlásí někde až desítky procent populace), na Haiti (Vúdú), v Brazílii, v Tichomoří a na jiných místech, zejména tam, kde původní kultura byla zahlcena evropským vlivem, až když násilná christianizace už více méně vyšla z módy (byť se to v určitých formách děje dodnes).

    Satanismus

    Jen aby mezi námi bylo jasno: Satanismus není neopohanským směrem a nemá strukturálně ani nábožensky nic společného s Wiccou, čarodejnictvím ani žádnými současnými pohanskými směry.

    Začínám mít pocit, že veškeré popisy proudů začínají být poněkud monotematické, jelikož některá schémata (obtížná definovatelnost, různé formy a podoby a velice odlišná úroveň vážnosti a hodnoty praxe) platí na téměř všechny alternativní duchovní proudy, kam bezesporu patří i satanismus.

    V ČR (a SR) existuje například Církev satanova (Za upozornění děkuji Codymu). Jakkoliv mi tento směr není vlastní, musím uznat, že jejich stránky a veřejná prezentace působí velice oduševněle. Pod nánosem pověr a typicky ošklivým image (viz níže) se dnešní satanismus zdá být validní duchovní alternativou. Pro zajímavost uvádím krátkou doslovnou citaci z výše odkazovaných stránek: „Život je koloběh a uprostřed stojíme my samy jako brána k poznání. Člověk je cesta, cesta je v člověku. Již dávní filozofové nabádali generace lidí před mnoha věky jednoduchou, ale dokonalou filozofickou pravdou: „Poznej sebe sama.“ My jen můžeme dodat. „Ať jsi muž nebo žena, zdokonaluj se ve všech činnostech ve kterých se realizuješ.“ Buďte jako samotná příroda.“ Jak úzká je to paralela s textem, který jsem nedávno (zcela nezávisle na tomto úryvku, ke kterému jsem se dostal až později) sám napsal, mě, přiznám se, značně překvapilo. Inu, člověk se stále má co učit.

    Pro některé je však satanismus dlouhodobou (a celkem pochopitelnou) formou vzdoru nebo vzpoury proti většině a „tuposti davu,“ projevem individualismu a často přirozenou vývojovou reakcí na fundamentálně křesťanskou výchovu, mající své hodnoty a ideály, ale přesto spíše politického než náboženského charakteru. Takovýchto lidí, často ateistů bez jakýchkoliv magických schopností, chodí po republice stovky. Přijde, mi že vážné adepty satanismu těší spojení satanismus s těmito profánními a poloprofánními formami odvozenými od La Veyova díla asi stejně, jako tradiční wiccany spojení Wiccy se jménem Buckland a jeho velkou modrou pohromou... Každopádne bát se nebo dokonce nesnášet někoho jen kvůli ponurému vzhledu a bafometu na krku je proto v současnosti úplně irelevantní.

    Eurik


    (1) Ze starého hebrejského označení Egpyta Kemia, doslova černá země. [zpět]

    (2) Což není protimluv. Židé jak známo, dlouho žili právě v Eygptě, než je odtamtud vyvedl Mojžíš. [zpět]

    (3) Běžně užíváná anglická zkratka „Lesser Banishing Pentagram Ritual.“ Tj. menší zažehnávací pentagramový rituál. [zpět]

    (4) Jsou tací, co Wiccu považují za přesexualizovanou a s tendencí k sektářství, s čímž lze relevantně polemizovat, ale nejde to jen tak smést ze stolu. Gardnerem zavedená praxe v „nebeském rouše“ (nazí), v alexandrijských covenech prokazatelně považovaná za standard nejméně ještě v době, kdy Farrarovi psali svá stěžejní díla, silná sexuální symbolika rituálů i mytologie, zasvěcení navenek vypadající jako sadomasochistická seance s bondáží, provádění rituální sexuální magie (Velký rituál apod.) to všechno naznačuje, že Wicca skutečně není nic pro puritány. A co se týče sektářství, ač Wicca svou strukturou a principy rozhodně není sekta, považuji za zamyšlení hodné riziko spočívající v naprosté nezávislosti již existujících covenů – jakmile je někdo zasvěcen a smí si založit skupinu, tato skupina je nadále legitimním covenem bez jakékoliv další kontroly a zpětné vazby nových členů na jiné frakce, a to i pokud by se praxe pod vlivem autoritářského vedení ze strany zakladatele skupiny z nějakého důvodu úplně zvrhla a radikálně odklonila od původního systému. [zpět]

    (5) Děkuji Lesie za odkaz na jejich současný web: http://rodna-vira.wz.cz/ a upozornění, že stále pořádají rituály (v létě třeba slavnost Svantovíta, na podzim oslavu Mokoše).

    (6) Byť ne ve staroevropském smyslu, ale spíš ve formě animismu a různých přírodních náboženství. [zpět]