Pathworking

Dodnes jsem nenašel jednoslovný český výraz, který by tento anglický pojem dostatečně vystihl, a jelikož nerad zavádím nové pojmy, které jsou bez připojené definice k nepochopení, používám většinou původní anglický výraz (1) . Doslovný překlad znamená něco jako „práce se stezkami“ nebo „práce formou (vnitřní) pouti.“ Do češtiny se to někdy překládá jako řízená meditace nebo dynamická vizualizace (2) , obojí je však díky zažitým konotacím poněkud nepřesné a svádí to k nepochopení, oč vlastně jde.

Meditace je primárně aktivní očista mysli (soustředění se na dech, na rytmus, nebo, ideálně, na „nic“ k projasnění, odpočinku a ustálení mysli), ke které se někdy řadí i koncentrační cvičení a různé kontemplace, například udržení jedné myšlenky v mysli co nejdéle, případně volné, neulpívající rozjímání nad určitým tématem, fenoménem či teoretickým konstruktem. Existují různé techniky meditace, v profánním smyslu lze za meditaci považovat i procházku do přírody bez mobilního telefonu, kdy se soustředíte pouze na fakt, že jste obklopeni klidem, tichem, krásou a bezpečím přírody. V nejpřísnějším smyslu je meditace obrácení se k nicotě a skrze ni k nejhlubšímu nitru, které probíhá za absolutní volní deprivace smyslů (třeba když někteří buddhisté sedí celé hodiny zlámaní do lotosového květu na tvrdé chladné zemi a přesto koncentrují svou mysl tak, aby veškeré nepohodlí zcela ignorovali až nevnímali), které je radikálním tréninkem mysli, vede k osobnostnímu rozvoji a v některých případech až k „osvícení.“ (3)

Vizualizace je zase představivost, z podstaty slova převážně grafická, ale podobné techniky se používají v souvislosti se všemi smysly. Jde o to, udržet v mysli racionálně a silou vůle nějaký obraz, ať statický nebo dynamický, ať už pouze grafický nebo doplněný dalšími prvky (vůně, zvuk, váha...) Je to technika jejíž zvládnutí je nezbytné pro magickou praxi, protože velká část magie je právě vizualizace symbolů, případně cílů a vyslání energie řízené vůlí k tomu, aby se tyto obrazy staly skutečností. (4) Druhotně pak slouží k rozvoji koncentrace a kontroly mysli. Je to koncentrační, chtělo by se říct až násilná technika, která je prováděná rozumovou složkou mysli a jejím účelem je mít vše zcela pod kontrolou. Tj. snažím-li se představit si zlatý kříž s rudými růžemi na pozadí bílé záře, je to přesně to, bych měl při cvičení opravdu vidět. Záře v jiné barvě, jiný počet růží nebo to, že se mi lépe představují lilie a tak tam vidím lilie, by bylo na závadu.

Pathworking je oproti tomu technikou spíše nenásilnou, přirozenou, přestože může mít vytčený zcela konkrétní cíl a způsobit poměrně radikální změny. Mnohá sezení, které jsem zažil, byly dokonce natolik intenzivní, že jsem na úplné vzpamatování se potřeboval celé hodiny a někdy i kvanta jídla a alkoholu, abych se sestřelil zpět „z výšin.“

Při pathworkingu rozumem se pouze navedeme správným směrem, držíme jakýsi hrubý konstrukt toho, co máme vidět, ale detaily obrazů, děje (pathworking je v naprosté většině dynamický, tj. někam jdeme, něco děláme, s někým mluvíme, něco se děje...) a vlastně veškeré reakce a změny v okolí si už „neprogramujeme,“ ty nám vyprodukuje podvědomí, případně nevědomí či kolektivní nevědomí, nebo dokonce sféra, do které touto formou putujeme. Záleží samozřejmě na tom, jak a kam „jdeme“ a jak to sami interpretujeme. V psychologickém pojetí jsou „nečekané“ zvraty a obrazy výplodem naší mysli, ať jdeme kamkoliv, ale i kdyby to tak bylo, na jejich důležitosti to nic nemění. Jsou to informace a „kouty“ naší mysli, které běžně zůstávají nepřístupné a pracovat s nimi znamená skutečně něco měnit, zasáhnout do něčeho jinak nedotčeného.

Pathworking v praxi vypadá tak, že si připravíte vhodné podmínky pro duševní práci; ticho (vypnutý telefon a jinou elektroniku), šero nebo tmu, pokud vám to pomůže, můžete použít i speciální vůni, já mám třeba z období prvních, ještě téměř dětských „hrátek“ s myslí spojenou vůni santálových tyčinek a dodnes mi pomáhá odříznout se od běžného vzorce myšlení a starostí, i když všude jinde už raději používám kadidelnici. Zejména, bude-li se jednat o delší, důležitější práci, která není každodenním cvičením, není od věci se skutečně oddělit od všednosti třeba jiným, pohodlným oblečením, dát si předem sprchu a například i pročistit prostor, kde budete sezení provádět. Menší zažehnávací pentagramový rituál nebo jeho adekvátní ekvivalent splní účel stejně dobře jako vykuřování, cinkání zvonečkem či chrastění chrastítkem a kropení posvěcenou vodou; jestli vám více vyhovuje udělat to pomocí mysli nebo pomocí vnějších projevů, je jedno a záleží to jen na vašem naturelu a aktuální volbě – já to střídám a někdy i kombinuji podle nálady.

Poté se pohodlně posadíte tak, abyste se na tělo a jeho polohu nemuseli moc soustředit – ležet se nedoporučuje, až příliš často pak člověk skončí v limbu. Bývá užitečné úplně deprivovat zrakový smysl, takže zejména, pokud máte jinak tendenci pomrkávat, koukat po okolí nebo se jinak vracet „do reálu,“ šátek nebo polštářkové klapky na oči (co občas používají lidi, trpící nespavostí) může být celkem užitečná pomůcka. Pokud špatně snášíte pocit tlaku kolem očí, můžete nějak zajistit šero v celé místnosti a pak už použít jen velmi lehce omotané hedvábí, satén nebo dokonce velmi tmavé sluneční brýle.

A pak už hurá na cestu. Je dobré mít různé pěšinky, kterými chodíte na různá místa a celkem užitečné se jich držet. Třeba do dolního světa (šamanské pouti, třeba za totemovými zvířaty) se téměř vždy chodí dírou v podzemí (já mám svou oblíbenou fiktivní jeskynní chodbu, někteří drsňáci prostě „skočí do studny“), do hradu, pevnosti nebo domu, který symbolizuje vaše podvědomí byste mohli chodit po pěšince pod širým nebem, která vám třeba připomíná nějakou stezku z dětství (je pak zajímavé všímat si i po cestě změn a třeba i počasí...) Jak už bylo zmíněno více, hrubý koncept toho, co vidíte a svoje vlastní činy řídíte vědomě, vůlí, zbytek prostě už „přijde“ sám.

Cesty do nitra je dobré si písemně zaznamenávat. Vlastně by to měla být první věc, co po ukončení práce uděláte. Když ve světě nebo na místě, kam jste putovali, doděláte, co jste potřebovali, v případě hromadné cesty ve chvíli, kdy zazní signál k návratu, odejděte odtamtud stejnou cestou jako jste přišli, ta může vést na nějaké neutrální, bezpečné místo (louka, zahrada), odkud vedou všechny vaše cesty, a odtud se pak během několika nádechů pomalu vnímáním vrátíte do těla. Sáhněte si na zem, na sebe, ještě chvilku vědomě a zhluboka dýchejte a pak si sundejte šátek. Udělejte si poznámky, protože někdy, zejména při intenzivnějších cestách (šamanské pouti) kdy se člověk dostane do hlubšího transu, mají zážitky zezdola tendenci se rozplývat jako sny, je těžké udržet je v paměti, když se zabýváte materiálními věcmi okolo. Po zaznamenávání je téměř povinná sklenice pití (může být i alkoholické, třeba pivo je dokonce lepší než voda), a pár soust jídla k uzemnění a ukotvení se. Pokud se pořád ještě necítíte ve své kůži, jděte se ven dotknout země, trávy, stromů, dejte si sprchu, popřípadě se pořádně najezte. Alternativně můžete použít pro vás obvyklé cvičení na uzemnění a vycentrování se, třeba kabalistický kříž, stromovou meditaci nebo jiné cvičení.

Pomocí pathworkingu můžete navštěvovat různé entity (démony, mytologická stvoření), a troufáte-li si, pak i pohanské bohy. Často se též navštěvují různé nepříliš specifikované figury, které jsou přímo aspekty vás samotných, například vnitřní dítě, vnitřní muž (animus), vnitřní žena (anima), duchovní rádce, někteří odvážlivci dokonce dali tvář svojí temné stránce a slabinám a začali je přes tuto představu korigovat a pracovat s nimi tak, aby fungovaly harmonicky se zbytkem osobnosti a nebyly ani potlačené, ale ani neosedlané a páchající neplechu. Variantou tohoto je mít vnitřní hrad, zámek, pevnost nebo dům, který chodíte pravidelně navštěvovat, uklízet tam, dělat tam opravy, mluvit s různými osobami, které se tam vyskytují apod.

Podrobněji a velmi kvalitně o těchto technikách a možnostech vnitřní transformace, včetně množství konkrétních příkladů a návodů, píše Nick Farrell ve své knize Magical Pathworking: Techniques of active imagination.

Eurik


(1) A jakkoliv z toho jinde občas sám „rostu“ vzteky (zejména u cizích ženských jmen), v rámci plynulosti textu s ním nadále gramaticky zacházím jako z českým slovem. [zpět]

(2) V podobném smyslu jsem o této technice už dříve psal. [zpět]

(3) Osvícení píšu v uvozovkách proto, že dosažení absolutního poznání, štěstí či čehokoliv v tomto životě považuji za iluzi. Člověk má před sebou vždycky spoustu práce a myslet si, že tvrdou práci dosáhnu dříve či později konečného osvícení a pak už zbytek života budu svítit jako sluníčko a nic mě nerozhodí ani mi neublíží je nezdravě idealistické. [zpět]

(4) Energetické vysvětlení je zde zvolené jakožto nejjednodušší a nejsnadnější fungující vysvětlení. [zpět]