Magia non est occulta

Napsat tenhle článek, aniž bych si vysloveně protiřečil, nebylo úplně jednoduché. Navíc jsem k tomuto tématu v poslední době dostal vícero úplně nových podnětů, z nichž některé považuji za velmi přínosné, ale celý zde vysvětlený koncept by učinily ještě mnohem složitějším a spletitějším, takže jsem se je, dokud mi v hlavě poněkud „neuzrají,“ rozhodl do této verze nezapracovat.

Jedním z obvyklých pravidel v magických školách, řádech a jiných systémech praxe je přísaha mlčení. Tento slib mívá často dvě úrovně, z nichž jedna členům zapovídá vyzrazovat konkrétní informace o ostatních členech. Je to především proto, že při delší společné magické a duchovní práci se lidé poznají poměrně intimně a ne každý chce, aby o něm členové daného spolku, kteří ne vždy musí všichni být mezi jeho nejlepšími přáteli, o jeho přáních, snech a pokrocích mluvili před nezasvěcenými nebo dokonce na veřejnosti. Zejména v časech, kdy byla magie praktikou ilegální, nebo přinejmenším značně podezřelou, bylo udržení tajemství mezi zasvěcenými jedním z jejich základních existenciálních předpokladů. Ostatně i dnes by se během nějakého ošklivého soudního procesu typu rozvod a boj o děti dala magická praxe před soudem pravděpodobně použít ke zpochybnění něčího duševního zdraví nebo přinejmenším k napadení úrovně jeho zodpovědnosti, racionality v běžném životě.

Druhou úrovní je pak oproti ochraně jednotlivých členů ochrana organizace jako celku před zprofanováním a úpadkem úrovně, případně rozštěpením celého hnutí. Tato část přísahy chrání řádová tajemství, techniky, teorie, texty rituálů, používanou symboliku a hlubší nauky, týkající se například principů a konkrétních výkladů řádové mytologie.

Ukázkovým příkladem masového selhání tohoto druhého principu s dalekosáhlými důsledky je tradice Wicca. (1) O tomto směru se rozepisuji jinde, v tuto chvíli je důležité jen připomenout, že jde o relativně uzavřenou tradici, přímo slovy osoby do této tradice zasvěcené „rodinného charakteru“. Tento směr přímo navazuje na tradice okultních řádů typu GoldenDawn. A většina lidí, která stála u jeho zrodu byli ceremoniální mágové a svobodnými zednáři (Gardner, Crowley...) Dle některých zdrojů byl původní coven této tradice dokonce založen jako zednářská lóže. Smísením s folklorními prvky, lidovou mytologií a přežívajícími zbytky pohanské mytologie i uměle zrekonstruovanými prvky a moderními proudy a myšlenkami vznikl tento v době svého vzniku naprostý unikát na pomezí pohanství a západní okultní tradice, ovlivněný krom zakladatele G. Gardnera mnoha velikány té doby, mj. A. Crowleyem. Tento systém prokázal téměř neuvěřitelnou životaschopnost a hlavně potenciál svézt se na dobové vlně NewAge a vyniknout v aktuální fázi sekularizace, kterou je masový příklon k alternativní a osobité spiritualitě. Už od vydání prvních knih o této formě čarodějnictví mnozí jednotlivci začali zveřejněné části systému studovat a používat dle vlastního naturelu bez přímé návaznosti na původní tradici. K boomu této „kopírované“ formy původně uzavřeného proudu došlo v osmdesátých a devadesátých letech, po vydání knih S. Farrara, S. Cunninghama, R. Bucklanda a dalších tradičně zasvěcených autorů, kteří vycítili potenciál (2) spočívající v kombinaci dobové nálady a zasvěcením nabitých informací a naprostou většinu vnitřních informací od mytologického konceptu, přes symboliku nástrojů až po konkrétní rituály postupně zveřejnili. Knih o tomto směru se prodalo víc, než snad kdy jakékoliv literatury o magii a pohanství. Někteří tradičně zasvěcení založili celá nová odvětví Wiccy, narušili její řádový koncept a dokonce připustili možnost „samozasvěcení,“ tj. přihlášení se k tradici bez návaznosti na existující tradiční skupinu. Vzniklo tak jakési „čarodějnické schisma,“ poněkud paradoxní situace, kdy eklektická (knižní, nenavazující) forma Wiccy má miliony stoupenců a existuje jako živé náboženství, jehož úroveň praktikování silně kolísá od teenagerských výstřelků, zneužívání jeho mytologie a konceptů k tendenčním účelům (např. feminismus, lesbické hnutí aj.) až po praxi, která se zřejmě po letech studia a intenzivní práce od tradiční formy příliš neliší. Tradičně zasvěcení wiccani, zejména ti z původní, „nereformované“ tzv. gardneriánské větve (za tradiční linii se i přes četné Sandersovy výstřelky a masové „rychlozasvěcovací“ excesy kupodivu uznává i Alexandrijská odnož...) eklektickou Wiccu vůbec neuznávají jako součást svojí tradice. Napůl zcela logicky, protože stojí na řádových principech, které při systému „čti a dělej co chceš“ nelze udržet, napůl absurdně, protože přinejmenším na pohled se rituály eklektické a tradiční Wiccy vůbec nemusí lišit, přesto se jedná „o dvě naprosto odlišné věci.“ (3)

Tento příklad je, i přes to, že krom samotného vyzrazení informací za stávající stav může spíše „duch doby“, poměrně dobrou ukázkou toho, proč se někdy vyplatí mlčet. Ono potkat se o pár let později se skupinou stejného jména, která pod stejným názvem a v podobném hávu páchá zkomolené, nepochopené rituály a vyznačuje se vysokou zainteresovaností labilních individuí, člověka skutečně zabolí, a znatelná hořkost v řeči i v psaných textech tradičních wiccanů, když se vyjadřují o eklektické formě svého směru jako o vykradení tradice a zneužívání jejího jména, je toho poměrně zřetelným důkazem. I zde se dá najít řešení. Například když daná organizace existuje jako právní subjekt. (4) Informace (rituály, principy i mystéria) daného systému pak mohou být zcela volně dostupné, ale k příslušnosti k organizaci je nutná schválená registrace (členství) a pokrokové stupně fungují bez systému postupného sdělování mystérií a odhalování tajemství, ale na prokázaném množství praxe a odvedené práce. (5)

Ale zpět přímo k vytčenému tématu a k poněkud kontroverznímu nadpisu tohoto článku. Vlastně všechny magické disciplíny se souhrnně nazývají okultismus, což znamená něco skrytého, tajemného a temného. Vychází to především z dlouhé historie ilegality magického počínání, z nenávisti a agresivity, která vůči mágům byla po staletí praktikována státní mocí pod vlivem křesťanství i církví samotnou. V minulosti hrozilo člověku za čarování upálení, ztráta pozic a někdy i vyvraždění blízké rodiny. Většina mágů v historii proto měla opravdu dobré důvody se o magii nešířit a nebo to činit jen v hádankách, symbolech a šifrách. Jsem přesvědčen, že důvody pro tento druh utajování už dávno pominuly a jsou dnes už spíše projeven snobismu, pýchy a nabubřelého ega praktikujících, kterým samozřejmě dělá dobře vědět něco, co ostatní okolo neví, případně to alespoň předstírat.

Většina čarodějů a magiků, se kterými jsem se setkal a které hluboce respektuji, byla ochotná se o magii přinejmenším na teoretické rovině zcela otevřeně bavit, zatímco přísahou mlčení se ihned začal ohánět téměř každý amatér a provokatér, kterého jsem na internetu (či v mailu) zahnal na horkou půdu neznalosti, když jsem se „přihlouple“ dotázal na nějaký ten princip nebo jinou, praktickou záležitost, kterou prostě nejde okecat prázdnými velkohubými frázemi.

Magický akt, zejména co se konceptu a principu jeho provedení týče, je asi stejně tajný jako sex. Je to prostě jen sled činností, které dělá spousta lidí a o kterých lze poměrně kvalitně informovat a dokonce i školit nebo vyučovat (6) . Je jen výsledkem po staletí zbudovaného tabu, že mluvit/psát o tom mnohým připadá nepřirozené (nečisté, nebezpečné, ne...). Nakonec je pouze otázkou vkusu a míry osobní otevřenosti, nakolik, jak a kde o daném tématu budete mluvit nebo psát. Paralela nám nádherně funguje i na mnohých praktických případech; stejně jako je o sexu v pořádku mluvit s odborníky (lékaři) a osobami, se kterými jej provádíte (partneři), ale je o poznání méně přijatelné se konkrétními detaily sexuálního života chvástat v hospodě před známými a náhodnými spolustolovníky, je i mluvení o magii s lidmi, kteří mají vážný zájem, a kolegy od fochu záležitostí jednou, chlubivé šíření informací o svých „super-schopnostech“ před skeptickou veřejností věcí druhou.

Nešířit se o detailech vlastní praxe z bezpečnostních důvodů a kvůli udržení vhodné míry vkusu je prostě v pořádku, ale jedna z věcí, které mi opravdu dokáží hnout žlučí, jsou komerční (7) knihy o magii, kde po nakousnutí nějaké techniky nebo prvku rituálu autor náhle informaci „utne,“ nedokončí nebo nevysvětlí, „protože je to tajemství třetího stupně zasvěcení.“ Tenhle nešvar, častý třeba u „provařených“ autorů tradice Wicca ale i jiných okultních řádů, považuji za otevřenou urážku čtenáře (8) a jakousi podivnou formu onanie ega, kterou si dotyční zvyšují pocit výlučnosti a tajemnosti. Budovat si image převážně nebo výhradně na příslušnosti k nějakému hnutí nebo společenství a „nenápadně“ zdůrazňovat jeho jedinečnost a tajnost mi připadá jako cosi na pomezí pubertálního výlevu zastírajícího vlastní nejistotu a vtíravé televizní reklamy. Ale každému, co jeho jest.

Osobně nemám snad jedinou špatnou zkušenost s psaním a mluvením o magii, s výjimkou splašků, které mi občas přitečou stokou internetu do mailboxu a jedné přednášky o energetickém pojetí magie, která díky zcela chaotickému provedení zůstala i přes vysokou vstupní úroveň posluchačů prakticky nepochopena. (9) Co se týče duchovního rozvoje, považuji hloubku a zažitost pochopení konkrétního učení za důležitější než jeho sdělený objem. Utajování kterékoliv části liturgie je ostatně pro církve ze zákona ilegální (!) a u institucí primárně náboženského charakteru považuji takové praktiky za hraničící se sektářstvím.

Magie rozhodně není vhodná na na machrování a vytahování se, zejména, když hodláte blufovat bez znalosti úplně čehokoliv s použitím jazyka, kterému sami nerozumíte. (10) Vyprávět o provedených démonologických evokacích nad pivem lidem, které to vůbec nezajímá, případně na to ani nevěří, je spolehlivou cestou jak se ztrapnit, zdiskreditovat a možná i dostat do blázince, byť v dnešní době už asi většina lidí jen mávne rukou a zamumlá něco ve smyslu „další cvok do Harryho Pottera,“ případně vám nakouknou do tašky, jestli vám z ní nečouhají pravidla Dračího doupěte.

O magii v dnešní, legálně již téměř sekularizované společnosti, kdy se duchovno a práce s hmotnou realitou přesahujícími prvky života stala téměř výhradně soukromou záležitostí, za kterou se, když nic jiného, už alespoň nepopravuje a nezavírá do vězení, není důvod mluvit více nebo méně než o jakémkoliv jiném společném zájmu. Stejně jako jinde platí, že všeho má být s mírou, a jako u většiny věcí v životě je jednoznačně lepší napřed zapojit mozek a pak až mluvidla...

Eurik


(1) Nechci přehnaně dramatizovat; různé úniky informací a nebo zveřejnění materiálů po zániku dané skupiny jsou záležitostí úplně běžnou, v případě Wiccy však důsledky skutečně zašly nejdál; a to až ke vzniku úplně nového náboženství, fenoménu a životního stylu, ke kterému se hlásí stovky tisíc, nebo možná i miliony lidí po celém světě. [zpět]

(2) Mimo jiné nepochybně finanční... [zpět]

(3) Volná citace tradičně zasvěcené osoby. [zpět]

(4) Což není případ Wiccy; byť je na západě uznávaná jako vyznání, není však, a od vzniku prvních skupin navazujících na původní coven nikdy nebyla, jednotnou organizací s vedením. Jedná se o hnutí decentralizované, s velmi omezeným stupněm kontroly nad již existujícími navazujícími skupinami. [zpět]

(5) Že zde narážím na ADF není asi třeba zdůrazňovat. Tím, že mě mé nové členství a momentální nadšení vůči tomutu směru svádí k určité neobjektivitě se netajím. Ověřte si fakta, přemýšlejte vlastní hlavou a které z mých názorů a prohlášení budete nakonec považovat za pro vás relevantní je už jenom na vás. [zpět]

(6) Jakkoliv absurdně nám to může znít, na některých místech v Indii existují tantrické školy, kde se omladina učí Tantře a mj. i přímo tantrické souloži. Ostatně jakési zasvěcení do sexuálního života formou pederastie nebo nějakou formou incestu není v různých kulturách v historii až takovou vzácností. [zpět]

(7) Rozuměj doslova především pro zisk psané. [zpět]

(8) Nebo, chcete-li, provokaci. Když už o něčem nemám psát, tak o tom nepíšu, a ne, že se pochlubím tím, jaký jsme pašák, že něco vím, a pak nakonec vůbec neřeknu co. [zpět]

(9) To je taková humorná historka z jednoho z ranějších BMWC. [zpět]

(10) Někteří z vás, kdo mě znáte déle, možná pamatujete aféru „Lamina Placenta Tauri,“ ještě dnes se mi ústa sama zkoutí do lehce škodolibého úsměvu, když si na to vzpomenu. [zpět]