Etika

Rozhodování se o tom, co je dobré a co špatné, je jednou ze zásadních výzev života. Jelikož magie je s životem a denními postoji úzce svázaná a často na nich staví, je etika nesmírně důležitým tématem i v souvislosti s ní. Jednat dobře je správné a jednat správně je důležité a má to tak být. To je mé nejniternější přesvědčení, nebudu ho zde příliš filosoficky rozvádět, odůvodňovat nebo o něm s kýmkoliv polemizovat. V zásadě nemohu jinak, než konat správně, cokoliv špatného učiním je omyl, chyba, nebo moje aktuální selhání. Z něj může v souvislosti s lítostí, případně reakcí vesmíru (určitou formou trestu, která však vůbec nemusí přijít) ponaučení, další krůček růstu a znovu už takovou věc prostě neudělám. Můžete pro mě za mě jednat správně, protože se bojíte trestu (zákon trojnosti, karma, posmrtné utrpení v pekle nebo na jiné mytologickém místě), a věřte mi, každé špatné, zlé jednání bude potrestáno. Ideálním stavem však je jednat dobře protože víte, že tak to má být. V tomto ohledu doporučuji přečíst si něco od Kanta nebo Kierkegaarda, případně filosofů, kteří jejich díla a myšlenky později interpretují, případně dále rozvádějí (u nás třeba E. Rádl a J. Patočka), na to, abych sám někomu kázal, jsem příliš malá ryba.

Co se výchozího etického systému týče, považuji za nejlepší základ zlaté pravidlo, „nečiň ostatním to, co nechceš, aby oni činili tobě,“ chápané co možná nejšířeji a praktikované bez vychytralých obezliček a snah ho různě obejít. (1)

Jaká další pravidla si potom nastavíte, je už pouze na vás. Může to být rytířský kodex, dogma nějakého náboženství (2) , téměř jakékoliv ideály a principy, ale zdravý rozum a zlaté pravidlo by vždy měly mít přednost. Je to ta nejlepší ochrana před fanatismem a zmanipulovaným konáním. Mně osobně přijde blízký nejeden novozákonní ideál, byť svou etiku stavím na mnohem pozdější filosofii a myšlení než je biblická éra, ale vlastní rozum a úsudek a rozhodování podle individuálních zásad jednání bez neadekvátního násilí a agresivity a podle demokratických principů, ale to je jen jeden z mnoha příkladů, troufám si říci, fungujícího etického smýšlení. Člověk, který se snaží konat dobře, neinklinuje k fanatismu a nevnucuje svůj morální kodex vzatý do důsledků celému okolí, může své etické myšlení vybudovat stejně dobře na jakémkoliv jiném, jakkoliv jednoduchém nebo naopak složitém kodexu.

Etika v magii

Mezi poměrně obecně uznávané zásady toho, co je etická magie, platí následující parametry:

  • Magický akt (jeho průběh, cíl, ani předvídatelné dopady) přímo neškodí žádnému člověku ani se neděje na jeho úkor. Výjimku tvoří magické formy sebeobrany, zejména zrcadlení a převedení útoku na nějakého astrálního ochránce, který už si s dotyčným poradí. I tam by však cílem, na který se zaměřujete, nemělo být dané osobě ublížit, ale ochránit sebe.
  • Magický akt (jeho průběh, cíl, ani předvídatelné nepřímé dopady) neškodí bezdůvodně nebo z malicherných důvodů žádné živé (3) bytosti.
  • Magický akt (jeho průběh, cíl, ani předvídatelné nepřímé dopady) nemanipuluje záměrně vůli jiného člověka a nepůsobí na něj cíleně proti jeho vůli.
  • Magický akt (jeho průběh, cíl, ani předvídatelné nepřímé dopady) není koncipován tak, aby vychytrale, nicméně neeticky obešel kterékoliv z předchozích pravidel.
  • Pravidla ovšem jsou od toho, aby se porušovala, a lidské chyby od toho, abychom se mohli učit a růst. Zejména pro mladé lidi plné ideálů, kteří si vše malují zářivě bíle až růžově, bývá pravidlo, že magicky pomoci někomu, pokud to sám nechce nebo pokud se tomu dokonce brání, poněkud těžko stravitelné. Osobně si myslím, že vše se děje z nějakého důvodu, že každý máme své životní lekce a že řešit tyto lekce za ostatní je jako snažit se za někoho pít, dýchat nebo snad rovnou žít – jak říká rčení; koně můžeš přivést k vodě, ale napít se musí sám.

    Tím člověkem, kterému chceme „proti jeho vůli“ (4) pomoci, můžeme být i my sami. Už vás někdy napadlo, že stovky osob, které zkouší kouzla lásky jako recept proti samotě, potřebují něco úplně jiného, než za svitu měsíce pálit červené svíčky, růžovou esenci a papíry pokreslené srdíčky? (5)

    Základem dosažení něčeho, a to včetně prosazení dané věci pomocí magie, je za tím, co chceme, naplno, aktivně a vytrvale jít; opravdu to chtít. „Pojistit“ si magií úspěch v projektu, který je pro nás opravdu důležitý, a to aktem, který nám opravdu zabral nějaký čas a do kterého jsme skutečně vložili nějaké úsilí (energii), a ne pokoutním „instantním“ kouzlem, je samozřejmě zcela smysluplné.

    Seslat kouzlo pro získání práce a pak zůstat sedět doma na zadku, případně seslat kouzlo lásky a pak se chovat jako nevrlý nihilista je, zejména pro mága začátečníka, tragikomicky absurdní. Samozřejmě, velice silný rituál (6) vám může skutečně něco „snést z nebe,“ doslova vám to vrhnout do života „úplně náhodou,“ například přivést člověka, co vás chce na novou pracovní pozici, až k vašim dveřím, ale řekl bych, že „paradoxně“ (7) právně zkušení praktikující budou magii používat k jiným účelům, než je nabývání materiálních statků. (8)

    Zpětný ráz

    O tomto fenoménu se zmiňuje většina autorů, kteří alespoň trochu fundovaně píší o magii. Setkal jsem se s různými vysvětleními tohoto jevu, asi nejprimitivnějším (nicméně pro začátečníky příjemným ve své výstižnosti) je čarodějnický zákon trojnosti: „Cokoli učiníš, třikrát se ti vrátí.“ Už se neřeší jak a proč, ale tak nějak se předpokládá, že samo Universum (Bůh, bohové, karma – na konkrétním pojetí až tak nezáleží) má tendenci zlé magické činy jejich aktérům oplácet.

    Ani toto nejjednodušší pojetí netvrdí, že když se někomu pokusíte přičarovat bradavici, do rána budete mít tři. To ne. Jde prostě o to, že když vyšlete nenávist a šíříte vůli škodit, ubližovat, nějakým způsobem se vám to dříve či později (u jednorázově sesílaných kouzel s „okamžitou platností“ spíše dříve, resp. téměř ihned) vrátí. Velmi pravděpodobně jinou formou (pravděpodobně však pro vás obzvláště nepříjemnou), ale způsobem, který bude stejného principu (zloba, nenávist, agrese, násilí...). Trojka je číslo v magii, a zejména v čarodějnictví, velice populární a nesoucí mnoho významů, symbolicky zde však znázorňuje, že to s vámi zamete víc, než byste zřejmě ze síly vámi provedeného původního aktu čekali. Jak říkám; pro začátečníky je to celkem férové pojetí.

    O něco pokročilejší pojetí jsou většinou ohledně toho, že ve vesmíru mimo lidskou společnost existují přímé zpětně vazebné mechanismy, jejichž principem je lidská etika či morálka, značně skeptické. Zpětný odraz berou spíše jako ozvěnu, resp. skutečný „odraz“ energie, má-li se od čeho odrazit. Velice dobře o tom píše třeba J. Veselý v knize Magie pro pokročilé. Ač se tomu jinak snažím vyhnout, dovolím si uvést zkrácenou citaci, jelikož mi jeho pojetí v tomto je velice blízké a to, co napsal, považuji za skutečně výstižné (9) : „Domnívám se, že zákon zpětného odrazu není žádným univerzálním a obecně platným „kosmickým“ zákonem na způsob akce a reakce.“ … „Jde pouze o specifický, byť hojně se vyskytující případ, který je nutný a zákonitý jen v rámci určitých podmínek.“ … „Tvrdím, že zpětný odraz existuje a je možný pouze tam, kde se vyslaná „energie“ má od čeho odrazit. Překážky, od nichž se může odrazit, jsou pak dvojí: vnější a vnitřní.“ Za vnější překážky potom považuje buď obranu cíle nebo chybu v rituálu, za vnitřní potom (třeba i nevědomé) výčitky svědomí a pocit viny z magické praxe, obojí vzniklé tlakem společenské morálky zejména v době vrcholného středověku a rozmachu křesťanství. Příčinou zpětného rázu je pak též konání proti tomu, co člověk (třeba i jen v koutku duše) považuje za nesprávné a konání proti své Pravé Vůli. Tuto kapitolu mimochodem považuji za jednu z nejzdařilejších v celé knize a myslím, že vytčený účel (vést k zamyšlení se a rozboru nastíněných témat) splňuje dokonale. Pakliže do zakoupení knihy nehodláte investovat, případně nechcete investovat svůj čas do jejího přečtení, kapitola „Některé problémy a úskalí magické praxe“ je jedna z těch, které rozhodně stojí i za samostatné přečtení, máte-li možnost si knihu alespoň vypůjčit.

    Eurik


    (1) Široké pojetí znamená, že nejenže když například subjektivně nemáte rádi, když vás někdo bije, nebudete ho bít. Zahrnuje to anticipaci toho, že když jste masochista a bití vám nevadí (byť je tenhle příměr extrémně zjednodušující) nebo boxer a chlap jako hora, kterého hned tak nějaká rána nerozhodí, nebudete ostatní bít, protože nejsou jako vy a bití jim může vadit o poznání více. Oni by vám samozřejmě podle stejné logiky neměli dělat vám nepříjemné věci, byť by jim osobně nijak zvlášť nevadily. Problémem je zde hranice osobní svobody; tj. do jaké míry je dělat něco, s čím ostatní nesouhlasí, vaším právem na soukromí a vlastní názor, který tolerujete všem, a nakolik je to zasahuje natolik, že by i vás podobně specifické chování jiného člověka například na veřejnosti také už vážněji obtěžovalo. [zpět]

    (2) S trochou snahy a dobré vůle lze téměř ve všech najít v zásadě podobný základ etiky a morálky - a to do značné míry smysluplný. Je škoda, že do všech monoteistických náboženství západu proniklo puritánství a jakási averze k sexualitě a přirozenosti, která je napůl židovského, a napůl perského původu (ze zoroastrismu). Odpůrci křesťanství mezi mágy a čarodějnicemi by se asi divili, kdyby se důkladně podívali do egyptské knihy mrtvých. Všech deset Mojžíšových přikázaní jsou totiž parafráze ještě mnohem staršího etického kódu, vycházejícího z egyptské mystiky. Překvapivě blízkých paralel mezi biblickými příběhy a mytologií Egypta a Babylónu, které si mnozí dnes tolik idealizujeme, jsou celé tisíce. Odsuzovat institucionalizovaná náboženství jako taková, resp. jejich vyznavače, je fundamentalismem a projevem lidské hlouposti a intolerance samo o sobě. Můžeme posuzovat jejich činy, rozhodnutí a vliv jejich duchovních vůdců na světové dění, případně i zpochybňovat relevantnost konkrétních prvků jejich víry v dnešním světě a demokratické společnosti zejména, ale šmahem smést ze stolu tradice, které existují tisíce let, a ze kterých vzešly krásné, vyspělé a mocné kultury (nejprvo z židovské, pak muslimské, a jakkoliv se dnes máme tendenci považovat za výkvět a elitu světa (slovem "my" zde označuji celou okcidentální kulturu, tedy Evropu, USA a další státy s podobným stylem řízené lidmi původně evropského původu)...[zpět]

    (3) Živé v nejširším slova smyslu, tedy prakticky vzato existující a vnímající, krom zvířat v to započítávám i astrální entity, zejména vyšší úrovně (ty s vlastní inteligencí, např. nikoliv larvy a různé reziduální zbytky dřívějších rituálů). [zpět]

    (4) Tady bych měl asi spíš než vůli napsat Vůli, není totiž samozřejmě myšleno běžné volní konání, ale vyšší forma vůle, někdy nazývaná jako Pravá, Skutečná nebo Nejvyšší Vůle, vycházející z karmických předpokladů a, věříme-li na rozdělení nehmotné složky lidské bytosti na pomíjivého ducha a věčnou Duši, pak se jedná o vůli té věčné složky, Duše. [zpět]

    (5) Vzor kouzla volně přejatý z čarodějnické sekce časopisu pro mládež. [zpět]

    (6) Tj. dobře připravený, dobře koncipovaný rituál s řádnou přípravou a provedením, provedený za patřičné investice času, energie, vůle, výzkumu apod. někým, kdo má dostatečné předchozí zkušenosti. [zpět]

    (7) Ve skutečnosti to není žádný paradox, ale přirozený důsledek a důkaz duševního vývoje. Většině lidí, kteří na sobě intenzivně duchovně pracují stačí přiměřený dostatek (materiální zajištění základních potřeb a únosná míra saturace rozmarů, které jsou v jejich životě skutečně důležité), nemají důvod bažit po luxusu a bohatství. [zpět]

    (8) Existují výjimky, které potvrzují pravidlo. Třeba deníky A. Crowleyho jsou v tomto ohledu čtením poměrně tristním, což je ostatně důvodem, proč jeho díla čtu se silným „filtrem“ a proč odděluji praktický přínos jeho díla od dosti pochybného „vzoru“ jeho osobnosti. [zpět]

    (9) Přijde mi lepší přímá citace v rozsahu zhruba jednoho odstavce, než plagiátorství ve formě násilného převedení jeho myšlenek do vlastních slov bez uvedení zdroje. Citováno z VESELÝ, J. Magie pro Pokročilé. Praha : Vodnář, 2004. (Konkrétně ze stran 491-495)[zpět]